Jedné z dobrovolnic Leony Holubové jsme se zeptali na její osobní zkušenosti z práce dobrovolnice v jablonecké nemocnici.

Pracujete v jablonecké nemocnici na oddělení interny jako dobrovolnice téměř dva roky. Co vás vedlo k rozhodnutí jít tuto práci dělat?

Původní motivací, která mě k rozhodnutí vedla, byla práce mé sestry. Pracuje již roky v Itálii jako sociální pracovnice. Jednou jsem s ní byla v místní nemocnici a měla možnost se s touto činností seznámit. I když po jazykové stránce jsem ničemu nerozuměla, jsou věci, které se prostě vycítí. Musím přiznat, že tato zkušenost ve mně zanechala silný dojem a když jsem se tady v Jablonci dozvěděla, že nemocnice hledá dobrovolníky, neváhala jsem. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byla i má zkušenost s pobytem mé maminky v nemocnici v 80. letech. V té době byly termíny návštěv přesně dané a nebylo možné je porušit. Jako rodina jsme chtěli být mamince v jejích v nejtěžších životních chvílích nablízku, ale nebylo nám to umožněno. Velice mi to vadilo a dlouho trvalo, než jsem se s tím alespoň trochu smířila. Proto si cením, že v dnešní době je situace po této stránce mnohem lepší a rodina může za pacienty docházet téměř kdykoli.

„Při jednání s pacienty se snažím představit si sebe sama na jeho místě“.

V čem vaše práce dobrovolníka spočívá a jak je časově náročná ?

Jsem již v důchodu, takže si čas najdu. Do nemocnice na oddělení docházím pravidelně jednou týdně a trávím zde čas podle potřeby, tak dvě hodinky. Převážně si s lidmi povídám, ale hodně je to o naslouchání. Pacienti, a především se jedná o starší lidi, se často cítí osamoceni a potřebují velkou péči a pozornost. Pomáhám také zajišťovat nákupy v místním kiosku, přes poledne s jídlem a občas doprovodím pacienta na vyšetření. Nabízela jsem i možnost zahrát si nějakou hru, ale o tuto činnost zatím nikdo zájem neměl.

Chtějí si všichni pacienti povídat? O čem si povídají ženy a o čem muži?

Jsou pacienti, kteří ze začátku vypadají, že si povídat nechtějí, nenutím je a povídám si s pacientem na vedlejším lůžku. Najedenkrát se mi stalo, že se onen pacient sám k rozhovoru přidal. Nakonec zjistíte, že se potřebuje svěřit více než jiný pacient, jenom to chtělo čas. Pacientům se určitě hodně uleví, když jim někdo naslouchá. Je to přece lidská potřeba komunikace. Někdy nemůžete člověku jinak pomoci, ale pomoc je už v tom, že ho vyslechnete. Problém se lépe vidí, když ho dokážeme vyslovit.. Pokud je pacient negativní, vidím za tím opuštěnost člověka, málo lásky, nepochopení, a z toho vyplývá jeho chování. Neodradí mě to, naopak hledám cestu, jak se k takovému člověku přiblížit bez vnucování. O čem si povídají ženy? No přece hlavně o dětech. Muži zase rádi vzpomínají na dřívější časy. Nechám je vypovídat, ale snažím navést rozhovor také do přítomnosti i budoucnosti. Když se sama vracím do minulosti, zjistím, že hodně věcí již dělat nemohu. Trápit se tím ale nemá význam. Je třeba hledat způsob, co v dané situaci mohu a jaké mám další možnosti.

Jsou pacienti rádi, že za nimi chodíte?

Pacienti jsou překvapeni, že se o ně, kromě zdravotního personálu a rodiny, zajímá ještě někdo další. Vždycky odcházím a děkují mi. Takže snad je moje přítomnost přijímána kladně.

Musela jste mít k této práci nějaké konkrétní vzdělání?

Ne, stačí chuť, trocha času a splnit několik administrativních podmínek. Je pravda, že já osobně mám ke zdravotnictví blízko. Moje maminka pracovala jako sestra na gynekologii, tatínek jezdil se sanitkou, sestra je lékařka na chirurgii a moje mladší sestra pracuje v Itálii jako sociální pracovnice, jak jsem se již na začátku zmínila. Takže to mám v krvi. Před zahájením práce absolvuje budoucí dobrovolník úvodní společný výcvik. Nyní se scházíme jednou za dva měsíce s ostatními dobrovolníky, zaměstnanci nemocnice a dobrovolnického centra na supervizích. Zde si vzájemně předáváme zkušenosti a řešíme v kolektivu pod vedením psychologa jednotlivé konkrétní problémy. Supervize jsou pro práci dobrovolníka velice důležité, nemáte pocit, že jste na problémy sama. V této souvislosti bych chtěla za pomoc poděkovat paní doktorce Ivaně Kořínkové za vedení supervizí, předsedkyni RDC Ještěd a koordinátorce programu „Dobrovolníci v nemocnici“ Šárce Holubové, koordinátorce dobrovolníků Dagmar Hajflerové a v neposlední řadě zástupcům z jablonecké nemocnice Danuši Černé a Jitce Řehořové.

Co byste chtěla říci závěrem?

Čas jsem si rozdělila mezi vlastní rodinu, sebe a nemocnici. Při jednání s pacienty se snažím představit si sebe sama na jejich místě. Co bych potřebovala, jak bych přemýšlela a co cítila. Při práci dobrovolníka se cítím být užitečná a jsem moc ráda, že se tato činnost postupně v jablonecké nemocnici rozvíjí.

Chcete se stát dobrovolníkem ?

Zájemci o práci dobrovolníka mohou kontaktovat hlavní sestru nemocnice Jitku Řehořovou, telefon: 483 345 310, e-mail: rehorova@nemjbc.cz 

Co je třeba absolvovat před zahájením práce dobrovolníka

• pohovor s koordinátorem dobrovolníků
• úvodní společný výcvik dobrovolníků
• doložení výpisu z rejstříku trestů
• podepsání smlouvy s Regionálním dobrovolnickým centrem Ještěd v Liberci

Za rozhovor děkuje Petra Krajinová, tisková mluvčí nemocnice